Na dřeň s Bárou Antonovou: Je to pro mě zdroj radosti, i když jsem padla na dno
Poslední týdny s Barborou úzce spolupracuji. A když sleduji, že se zároveň s enormním nasazením v pomoci potřebných snaží ochránit i další dobrovolníky, nutí jim odpočinek a připomíná základní pravidla psychohygieny, nemůžu se ptát jinak, než: jak to ta ženská stíhá? Jak se dá dobrovolničit v tak velké míře a nezbláznit se z toho?
Barbora Antonová jako by snad ani nepotřebovala spánek. Tato brněnská pedagožka, překladatelka, předsedkyně hnutí Žít Brno, matka, členka Okrašlovacího spolku pro Lomnici a okolí (jak sama nikdy nezapomene zmínit) a celoživotní dobrovolnice je žena, která ve svém životě vystřídala mnoho profesí a se kterou si vždy ráda dám kávu, přečtu si její satirické příspěvky na Facebooku a s obdivem sleduju její enormní nasazení v pomoci ostatním lidem. "Dobrovolničím nejspíš celý život. Ale je to dané hlavně tím, že si to můžu dovolit. Díky existenčnímu zajištění nemusím řešit, jestli budeme mít na nájem. To si poslední dobou uvědomuju čím dál víc, když vidím, kdo všechno se i přes svou obtížnou situaci věnuje pomoci druhým."
Dělám spoustu věcí pro to, aby mě lidi měli rádi
A proč bychom se ve svém volném čase vůbec věnuje pomoci druhým? "Je to pro mě asi hlavně o tom hledání smyslu, který jsem ve svém životě ještě tak úplně nenalezla. Zároveň je ta atraktivita i v poznávání a setkávání se s dalšími lidmi, kteří jsou zaměřeni stejně, jako já. Ta pomoc není nezištná, očekávám vlastně vysokou odměnu. Dělám spoustu věcí pro to, aby mě lidi měli rádi." Jak ale z našeho rozhovoru vyplynulo, dobrovolničení není jen o přínosech. Samotní dobrovolníci si často trávením svého času pomocí druhým třeba překrývají své problémy. Prostě radši řeší problémy druhých.
Barbora v rozhovoru zmínila i několik tipů na to, jak poznat, že už dobrovolničení máme nad hlavu a jak to řešit. Třeba když máme špatný pocit z toho, že málo pomáháme. „Musíme se naučit držet si odstup od těch emotivních příběhů lidí, kterým pomáháme. Většinou si do těchto okamžiků promítáme vlastní život. O těchto těžkých situacích se pak zdráháme s někým mluvit, nechat si pomoci, nemáme ten profesní background. To nás může strašně semlít. V posledních dnech jsem toho byla svědkem opakovaně – a vlastně se to stalo i mně samotné.“
I když Barbora často zmiňuje, že bychom se měli zaměřit někdy více sami na sebe a měli 
se rádi, během rozhovoru zjistíme, že pro ni samotnou to tak jednoduché není. Dokážeme se z našich pádů vůbec někdy poučit? Poslechněte si osobní příběh v podcastu Na dřeň ve čtvrtek 16. dubna 2020 v 16 hodin na vlnách Proglasu nebo kdykoliv v podcastových aplikacích (Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts nebo Soundtier).
Líbí se vám rozhovor v pořadu Na dřeň? Podpořit nás můžete zde.
Související články
Na dřeň s redaktory: Spadla jsem a klepala se. Prostě jsem věděla, že je to On.
„Chtěla bych udělat díl o našich transcendentálních zážitcích.“ Takhle nešikovně jsem svým kolegům v podcastu Na dřeň předestřela svůj nápad udělat díl o našich duchovních zážitcích a věcech mezi "nebem a zemí".
Barbora Antonová: Teď přišel okamžik přenést internet do schránek sousedům
Brněnská politička, nakladatelka, překladatelka a celoživotní dobrovolnice Barbora Antonová je známá svou "výbušností" pro pomoc potřebným. Ne nadarmo se jí proto přezdívá Atomová.
Na dřeň s terapeutkou Karolínou Nyitrayovou: Nejkrásnější moment dne byl, když jsem jen pila čaj
Když Karolína Nyitrayová vstupovala na 14 dní do ticha a samoty v indickém klášteře, ještě nevěděla, jak se jí tato zkušenost to bude v následujících týdnech hodit. Když potom z kláštera vyšla, svět vypadal úplně jinak – vir COVID-19 změnil životy lidí na celém světě. Všichni jsme nyní nuceni trávit mnohem víc času sami, bez každodenních rozptýlení, jsme nuceni zpomalit. K čemu může být dobré být sám se svými myšlenkami? A co dělat, když nás přepadne úzkost a strach?
Na dřeň s Erikem Taberym: „Člověk si uvědomí, jak je to všechno strašně křehké“
Sešli jsme se den před úterým 10. března, dnem, kdy vláda v Česku oznámila, že zavírá školy a akce nad 100 lidí. Koronavirus tak do našeho rozhovoru ještě nezasáhnul. Naštěstí - nejsem si jistá, jestli by si Erik Tabery, šéfredaktor časopisu Respekt, ještě na povídání o jiných věcech našel ani ne tak čas, ale spíš myšlenkovou kapacitu. Tabery žije pro svou práci, k rozhovoru jsem si ho ale pozvala kvůli tomu, co mu mnoho let jeho psaní a všechny ostatní činnosti hodně komplikovalo – zdravotní problémy, o kterých promluvil až nyní, kdy se jich po dvaceti letech zbavil.
Na dřeň s Janou Sladkou Ševčíkovou: Usínala jsem s tím, že už to nikdy neudělám
Hromady jídla, ze kterého by se vám normálně udělalo špatně a potom zvracení, které si sami přivodíte – to je ve velké zkratce bulimie, nemoc, která může končit smrtí. Příběh Jany Sladké Ševčíkové má naštěstí happyend, o dvanáctileté zkušenosti s poruchou příjmu potravy dnes už jen vypráví. O tom, že žít s bulimií není žádný med, ale že se s ní i přesto dá vypořádat, bude další díl pořadu Na dřeň.
Na dřeň s Anetou Vidurovou: Věděla jsem, že tu s ním chci být, dokud to půjde
Aneta Vidurová je hostem dalšího dílu Na dřeň. Ten má tentokrát dva díly. V prvním se zaměříme na její rozhodnutí si vzít za manžela Michala, který trpí svalovou dystrofií. Druhý, který naladíte pouze na podcastech, se týká intimního života manželů. Poslouchejte ve čtvrtek 27. prosince v 16 hodin na Radiu Proglas.
Na dřeň s Miloslavem Nevrlým: To byl můj ráj
Spíše než na dřeň se tentokrát vydáme na vrchol - povídat si totiž budeme s cestovatelem, spisovatelem a hlavně milovníkem hor Miloslavem Nevrlým. Autor Karpatských her letos oslaví 87. narozeniny, takže mluvit opravdu bylo o čem. Ptali jsme se na to, jak hory ovlivnily jeho život, mluvili o jeho dobrodružných výpravách horami Evropy a také o tom, jestli lze v přírodě nalézt Boha.
