Hermeneutika mystéria – 8. díl

Hermeneutika mystéria – 8. díl

Pořad v souvislostech


Hermeneutika mystéria
Audioarchiv

Hermeneutika mystéria - to je nejen monografie, ale také duchovně vzdělávací cyklus Radia Proglas, kterým nás provází Prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. V osmém pořadu dokončí téma tradice a Písmo svaté, jak o něm hovoří  věroučná  konstituce 2. vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei verbum.

Chronologický a obsahový přesah apoštolské tradice vzhledem k Písmu svatému

Apoštolská tradice chronologicky předchází existenci Písma svatého, zejména Nového zákona. V apoštolské době místní církve existovaly na základě přijetí apoštolského hlásání. Písmo svaté je tedy v jistém smyslu zafixovaná tradice prvotní církve, protože vlastní povaha tradice je velmi náchylná k proměně toho, co předává. Písmo však je  slovo psané, a proto nikdy nemůže představovat dostačující prostředek předávání zjevení. Písmo potřebuje živou tradici víry a hlásání.  Písmo také nikdy bez živé tradice neexistovalo, apoštolská tradice ale po určitou dobu existovala bez psaného novozákonního slova.  To vše je zřejmé z následujícího výroku Dei verbum:

„Z této tradice je církvi znám úplný kánon posvátných knih, v ní se Písmo chápe pronikavěji a získává stálou působnost.“

Jak probíhal proces ustálení kánonu biblických knih?

Základní otázkou v místních církvích prvních dvou i třech staletích bylo, které knihy je třeba číst při bohoslužebném shromáždění a které nikoli. Ve hře byla identita božího lidu. Po delší nevyhnutelné diskusi těch, kteří k tomu byli odpovídajícím způsobem vybaveni, došlo ke konsensu ohledně výběru knih. Aby k němu vůbec došlo, nemohlo se věčně diskutovat, na scénu muselo vstoupit „charizma posledního a rozhodujícího slova, charizma učitelského úřadu církve". Právě z tohoto hlediska platí, že

Písmo, tradice a magisterium spolu souvisejí tak úzce, že jedno bez druhého by pozbývalo smyslu.

Písmo svaté jako součást Božího zjevení, sebedarování

V první  řadě platí, že zjevení není pouze informace, nýbrž sebedarování, a to sebedarování Trojjediného, což potvrzuje naši tezi, že trinitární mystérium představuje skutečně jednotící prvek celých dějin spásy a základ inspirace svatopisců.

Zjevení není limitováno jen na slovo Bible, nýbrž obsahuje také spásonosné Boží jednání v dějinách, Boží zásahy do dějin spásy. Zjevení jakožto Boží sebedarování je tudíž širší pojem než Bible.

Struktura Božího zjevení sestávajícího z Božích spásonosných činů a z inspirovaného Božího – lidského slova se reprodukuje při slavení eucharistie, které má vedle bohoslužby slova také bohoslužbu zpřítomnění největšího Božího zásahu do dějin, tedy osoby a díla Muže z Nazareta. Proto také předávání Božího zjevení není možné pouze písemnou formou.

Kompetence exegeze a biblických věd v dogmatické teologii

Dogmatický teolog stejně jako exegeta nebo biblický teolog pracuje s textem Písma. Dogmatický teolog musí brát vážně to, k čemu došli. Nicméně, zatímco exegeta bude spíše odhlížet  od následné interpretační tradice, aby mohl lépe proniknout k původnímu významu biblického textu, jak jej pojímal především lidský pisatel, dogmatický teolog bude brát v potaz, vedle údaje exegety a biblického teologa, i tuto následnou interpretační tradici obsaženou v pramenech teologického poznání.

Kdyby bylo Písmo pouze lidským slovem, pak by k jeho interpretaci plně stačily lidské vědecké metody. Písmo je ale především slovem Božím, i když vyjádřeným v lidských pojmech, a proto pouze filologický, historický, sociologický či psychologický výzkum není sám o sobě dostačujícím prostředkem k jeho autentickému a vyčerpávajícímu výkladu.

Jistěže existuje celá řada druhů interpretace Bible: čistě profánní, interpretace jako součást vědy víry, exegetická, biblicko-teologická, dogmatická... tyto všechny interpretace bezesporu nemůžeme hodnotit jako čistě soukromou záležitost, nemohou si ale nárokovat to, že by se jednalo o interpretaci autentickou.

Výsadu autentické interpretace slova Božího má církev jako celek, kterou reprezentuje učitelský úřad církve. Vždyť církev je v jistém slova smyslu spoluautorkou Božího slova.

Bible je bytostně proniknuta pluralismem, který se obráží v četnosti vedle sebe postavených, vzájemně se doplňujících pohledů na tajemství živého Boha, Ježíše Krista i člověka. Dogmatický teolog musí přijímat tuto pluralitu v její plnosti a mnohovrstevnosti nejen v případě jednotlivých novozákonních christologií, tedy vzájemně se doplňujících pohledech na nevýslovné tajemství vtěleného Slova, ale v zásadě vždy.

Dostát tomuto principu není jednoduché. Ale jedině tak bude  dogmatický teolog moci respektovat pravý prostor legitimního teologického pluralismu a pracovat na integraci toho, co je v současných názorech a míněních integrovatelné. Jedině tak bude moci svojí reflexí přispívat k posílení jednoty Božího lidu v rozličnosti a zároveň nebude zhášet Ducha, projevujícího se rozmanitostí jednotlivých obdarování.  

Pořady vzdělávacího cyklu Radia Proglas připravila v roce 2016 ve Studiu Kristián Praha Jana Beránková.