Hermeneutika mystéria – 8. díl

Hermeneutika mystéria – 8. díl

Pořad v souvislostech


Hermeneutika mystéria
Budeme vysílat

Úvod do knih Starého zákona
Úvod do knih Starého zákona
Vysílali jsme


Úvod do knih Starého zákona

Úvod do knih Starého zákona

Úvod do knih Starého zákona
Audioarchiv

Hermeneutika mystéria - to je nejen monografie, ale také duchovně vzdělávací cyklus Radia Proglas, kterým nás provází Prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. V osmém pořadu dokončí téma tradice a Písmo svaté, jak o něm hovoří  věroučná  konstituce 2. vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei verbum.

Chronologický a obsahový přesah apoštolské tradice vzhledem k Písmu svatému

Apoštolská tradice chronologicky předchází existenci Písma svatého, zejména Nového zákona. V apoštolské době místní církve existovaly na základě přijetí apoštolského hlásání. Písmo svaté je tedy v jistém smyslu zafixovaná tradice prvotní církve, protože vlastní povaha tradice je velmi náchylná k proměně toho, co předává. Písmo však je  slovo psané, a proto nikdy nemůže představovat dostačující prostředek předávání zjevení. Písmo potřebuje živou tradici víry a hlásání.  Písmo také nikdy bez živé tradice neexistovalo, apoštolská tradice ale po určitou dobu existovala bez psaného novozákonního slova.  To vše je zřejmé z následujícího výroku Dei verbum:

„Z této tradice je církvi znám úplný kánon posvátných knih, v ní se Písmo chápe pronikavěji a získává stálou působnost.“

Jak probíhal proces ustálení kánonu biblických knih?

Základní otázkou v místních církvích prvních dvou i třech staletích bylo, které knihy je třeba číst při bohoslužebném shromáždění a které nikoli. Ve hře byla identita božího lidu. Po delší nevyhnutelné diskusi těch, kteří k tomu byli odpovídajícím způsobem vybaveni, došlo ke konsensu ohledně výběru knih. Aby k němu vůbec došlo, nemohlo se věčně diskutovat, na scénu muselo vstoupit „charizma posledního a rozhodujícího slova, charizma učitelského úřadu církve". Právě z tohoto hlediska platí, že

Písmo, tradice a magisterium spolu souvisejí tak úzce, že jedno bez druhého by pozbývalo smyslu.

Písmo svaté jako součást Božího zjevení, sebedarování

V první  řadě platí, že zjevení není pouze informace, nýbrž sebedarování, a to sebedarování Trojjediného, což potvrzuje naši tezi, že trinitární mystérium představuje skutečně jednotící prvek celých dějin spásy a základ inspirace svatopisců.

Zjevení není limitováno jen na slovo Bible, nýbrž obsahuje také spásonosné Boží jednání v dějinách, Boží zásahy do dějin spásy. Zjevení jakožto Boží sebedarování je tudíž širší pojem než Bible.

Struktura Božího zjevení sestávajícího z Božích spásonosných činů a z inspirovaného Božího – lidského slova se reprodukuje při slavení eucharistie, které má vedle bohoslužby slova také bohoslužbu zpřítomnění největšího Božího zásahu do dějin, tedy osoby a díla Muže z Nazareta. Proto také předávání Božího zjevení není možné pouze písemnou formou.

Kompetence exegeze a biblických věd v dogmatické teologii

Dogmatický teolog stejně jako exegeta nebo biblický teolog pracuje s textem Písma. Dogmatický teolog musí brát vážně to, k čemu došli. Nicméně, zatímco exegeta bude spíše odhlížet  od následné interpretační tradice, aby mohl lépe proniknout k původnímu významu biblického textu, jak jej pojímal především lidský pisatel, dogmatický teolog bude brát v potaz, vedle údaje exegety a biblického teologa, i tuto následnou interpretační tradici obsaženou v pramenech teologického poznání.

Kdyby bylo Písmo pouze lidským slovem, pak by k jeho interpretaci plně stačily lidské vědecké metody. Písmo je ale především slovem Božím, i když vyjádřeným v lidských pojmech, a proto pouze filologický, historický, sociologický či psychologický výzkum není sám o sobě dostačujícím prostředkem k jeho autentickému a vyčerpávajícímu výkladu.

Jistěže existuje celá řada druhů interpretace Bible: čistě profánní, interpretace jako součást vědy víry, exegetická, biblicko-teologická, dogmatická... tyto všechny interpretace bezesporu nemůžeme hodnotit jako čistě soukromou záležitost, nemohou si ale nárokovat to, že by se jednalo o interpretaci autentickou.

Výsadu autentické interpretace slova Božího má církev jako celek, kterou reprezentuje učitelský úřad církve. Vždyť církev je v jistém slova smyslu spoluautorkou Božího slova.

Bible je bytostně proniknuta pluralismem, který se obráží v četnosti vedle sebe postavených, vzájemně se doplňujících pohledů na tajemství živého Boha, Ježíše Krista i člověka. Dogmatický teolog musí přijímat tuto pluralitu v její plnosti a mnohovrstevnosti nejen v případě jednotlivých novozákonních christologií, tedy vzájemně se doplňujících pohledech na nevýslovné tajemství vtěleného Slova, ale v zásadě vždy.

Dostát tomuto principu není jednoduché. Ale jedině tak bude  dogmatický teolog moci respektovat pravý prostor legitimního teologického pluralismu a pracovat na integraci toho, co je v současných názorech a míněních integrovatelné. Jedině tak bude moci svojí reflexí přispívat k posílení jednoty Božího lidu v rozličnosti a zároveň nebude zhášet Ducha, projevujícího se rozmanitostí jednotlivých obdarování.  

Pořady vzdělávacího cyklu Radia Proglas připravila v roce 2016 ve Studiu Kristián Praha Jana Beránková.