Islám – znamení doby – 2. díl
Druhý díl cyklu věnujeme posvátné muslimské "čítance". Tak bychom mohli titul Korán přeložit. Korán obsahuje podle muslimů zjevené, živé, arabské Boží slovo. Toto slovo, které má být od věčnosti u Boha, diktoval muslimům prorok Mohamed. Nejprve si ho Arabové předávali mezi sebou ústně. Ale poměrně brzy museli začít jednotlivé súry zapisovat.
Jazyky, jako arabština, mají jednu zvláštnost. Pokud napíšete nějaký arabský text, není vždy jednoznačné, jak ho máte číst. Základní zápis totiž postrádá samohlásky. Ty vyplynou vždy z kontextu. Proto po staletí existovala jediná verze koránského textu (odlišné byly už v 7. století zničeny), ale bylo ji možné číst odlišně. Až ve 20. století se muslimové shodli i na jediném způsobu čtení.
Korán, vedle náboženského významu, měl v arabské říši obrovský kulturní význam. Stal se normou arabštiny. Ta však prochází vývojem jako každý jiný jazyk. Zachovaná a přísně zakonzervovaná archaická arabština je tedy i mnohým rodilým mluvčím dneška nesrozumitelná. Překlady do jiných jazyků jsou pouze tolerovanou verzí výkladu posvátného textu. Povinnou součástí náboženské výchovy je dodnes předříkávání celých súr zpaměti. Jednotlivá písmena koranického textu jsou totiž pouze jakýmsi úctyhodným zápisem not. Nejdůležitější je ho nahlas číst anebo zpívat.
