Na dřeň s Dominikem a Ondrou: Každý homosexuál v církvi se snaží to nejdřív odmodlit
V druhém dílu věnovanému homosexualitě a křesťanství uslyšíte otevřenou výpověď Dominika a Ondry. Ačkoli učení katolické církve udává, že lidé s homosexuální orientací mají žít bez partnera, realita někdy vypadá jinak. I proto nabízíme příběh dvou hluboce věřících mužů, kteří se rozhodli, že jeden bez druhého už žít nechtějí. A s redaktorkou Hanou Strašákovou si povídali o tom, jak jejich odlišnou sexuální orientaci přijali jejich rodiče a lidé ve farnosti. O tom, jak pro ně samotné bylo těžké zjistit, jakou cestu si v životě zvolit. A jak do jejich rozhodování vstoupil Bůh.
Ondra svou homosexualitu odhalil nejdříve své spolužačce, která byla zamilovaná do stejného kluka, jako on. Dominik zase to, že je gay, přiznal poprvé rodičům při hádce. Naše hosty jsme do pořadu zvali před několika měsíci. Proč se tak dlouho rozhodovali, jestli přijmou pozvání do našeho pořadu? „Bylo pro nás důležité, abychom o našem vztahu řekli naším blízkým osobně. Je to citlivá záležitost a byli bychom neradi, kdyby se to někdo dozvěděl zprostředkovaně.“ Jak sami říkají, přiznat svůj vztah svým nejbližším pro ně stále není lehké. „Ale bylo nejhorší to přiznat vlastně sám sobě. To se povedlo až tehdy, když jsem se otevřel svému okolí,“ popsal Ondra svůj coming out. Oba se shodují, že je pro jejich vztah nejdůležitější pravdivost a autenticita. „Svým způsobem jsme žili v nepravdě, když jsme si nepřiznali, že jsme gayové. Ta naše pravdivost se odráží v rozmanitosti, jediná pravda je v Bohu.“
Jejich homosexualitu přijímala rodina a okolí různě. Veskrze se ale setkávali s pozitivními reakcemi, i když se na oznámení chystali dlouho. „Myslím si, že přijímání naší homosexuality je propojené s konkrétní zkušeností konkrétního člověka. Jevy, které jsou nám vzdálené, máme tendenci většinou hodnotit černobíle. Třeba právě homosexualitu. Ale ve chvíli, kdy jim dáme konkrétní příklad a poznáme se skrze osobní vztahy, snaží se více pochopit, co prožíváme a dochází k vzájemnému porozumění. Právě vzájemné porozumění, být přijímajícími a zajímat se o jednotlivce, to je největší poklad církve. To, že hodnocení nechává na Kristu.“ Popisuje Dominik.
A jak se dokázali smířit tím, že rozhodnutím žít v homosexuálním svazku jdou proti učení církve? „Je to pro nás velmi těžké. Uvědomujeme si, že krokem, který plánujeme udělat, jsme si odřízli cestu ke svátostem. Obzvláště teď v karanténě jsme si uvědomili, jak jsou pro nás důležité. Modlíme se za to, abychom to zvládli, aby nás v tom Bůh podržel a dokázali ho do srdce přijmout i bez přijímání svátostí.“
Poslouchejte druhý díl o homosexualitě v křesťanství dnes od 16 hodin v našem vysílání, nebo kdykoliv v podcastových aplikacích (Spotify,Google Podcasts,Apple Podcasts nebo Soundtier).
Líbí se vám rozhovor v pořadu Na dřeň? Podpořit nás můžete zde.
Související články
Na dřeň s Milanem Tesařem: Proč některé věci říct můžu, a jiné ne?
Ty nikdy nekladeš lidem otázky, řekla mu jedna Švýcarka, a Milan Tesař se možná poprvé v životě zamyslel nad tím, že se trochu odlišuje. Dnes je uznávaným hudebním publicistou, který natáčí rozhovory s lidmi z celého světa, a pokládáním otázek se živí.
Na dřeň s Josefem Suchárem: Krásný věci někdy hodně bolej
Josefa Suchára, neratovského faráře, zná díky komunitě v horské vesničce Neratov spoustu lidí jako přátelského a schopného kněze, pro kterého nic není problém, a který má vášeň pro traktory. Cítí se ale někdy Josef i přes čilý komunitní život jako kněz sám? A co je podle něj na celibátu nejtěžší? "Povolání ke kněžství je jedna věc, povolání k celibátu věc druhá," říká. Otevřený rozhovor o úskalích kněžské služby, samotě, ale také třeba o tom, jestli jde s Bohem uzavřít smlouva a proč bychom si věci měli přát.
Na dřeň s Bárou Černoškovou: Mužskému světu se dokážu ubránit
Už od malička miluju sport, a tak byl kanál ČT4 mým nejvyhledávanějším televizním programem. Vždy jsem zpozorněla, když se na obrazovce objevila Barbora Černošková, která byla dlouho dobou jedinou ženou ve studiu.
Na dřeň s Bárou Antonovou: Je to pro mě zdroj radosti, i když jsem padla na dno
Poslední týdny s Barborou úzce spolupracuji. A když sleduji, že se zároveň s enormním nasazením v pomoci potřebných snaží ochránit i další dobrovolníky, nutí jim odpočinek a připomíná základní pravidla psychohygieny, nemůžu se ptát jinak, než: jak to ta ženská stíhá? Jak se dá dobrovolničit v tak velké míře a nezbláznit se z toho?
