Na dřeň s Josefem Suchárem: Krásný věci někdy hodně bolej
Josefa Suchára, neratovského faráře, zná díky komunitě v horské vesničce Neratov spoustu lidí jako přátelského a schopného kněze, pro kterého nic není problém, a který má vášeň pro traktory. Cítí se ale někdy Josef i přes čilý komunitní život jako kněz sám? A co je podle něj na celibátu nejtěžší? "Povolání ke kněžství je jedna věc, povolání k celibátu věc druhá," říká. Otevřený rozhovor o úskalích kněžské služby, samotě, ale také třeba o tom, jestli jde s Bohem uzavřít smlouva a proč bychom si věci měli přát.
„Nedokážu si od lidí držet odstup,“ říká Josef - a je to poznat, protože člověk prostě vycítí, že se jej může zeptat i na věci, na které by se normálně kněze nezeptal. „Člověk si jako farář musí pořád hlídat, s kým je a kde je. Aby to nezavdávalo příčinu k pohoršení,“ říká a jmenuje další věci, které jsou v celibátu pro něj těžké: „Člověk se občas přistihne, že tady si musí dávat pozor, aby se něco nerozjelo. Pokud jste normální, tak se vám to prostě děje,“ vysvětluje Suchár a dodává, že každý potřebuje někdy někoho, aby mohl sdílet to, co vnímá a cítí: „A u kněze se předpokládá, že jde ke svatostánku a vše si vyříká s Kristem. Ale ne vždy je to tak snadný.“ Stal se někdy terčem pomluv? A při jakých situacích se cítí nejvíc sám?
„Dneska fakt je těžký jen tak přijít a pohladit dítě,“ říká Suchár a potvrzuje, že v dnešní době i kvůli skandálům se sexuálním zneužíváním v církvi je to pro kněze ještě složitější. Jednu pozitivní věc ale zmiňuje: „Kněz se aspoň začíná stávat trochu člověkem. Sice ho mají za úchyla, ale aspoň za člověka,“ směje se a pokračuje: „Dřív byl spíš taková historická podivná postava za oltářem.“
Rozhovor se nevěnoval ale pouze celibátu a úskalí kněžského života. Vrátili jsme se v čase
do 80. let, kdy jako mladý tajně svěcený kněz stál v lesích Orlických hor a zde v troskách kostela Nanebevzetí Panny Marie dal Bohu slib. A ten vedl k vybudování unikátního místa a Sdružení Neratov.
„Měli bychom si dát pozor na to, co si přejeme. Hospodin je v mých očích velký šprýmař a slyší naše přání a prosby,“ říká Suchár a dodává, že Bůh na naše přání čeká: „Každý rodič chce vidět touhy svého dítěte, aby je mohl pomoct naplnit. A proto je důležité, abychom chtěli – spousty věcí…“
Rozhovor si poslechněte ve čtvrtek 21. května nebo potom kdykoliv v podcastových aplikacích: (Spotify,Google Podcasts,Apple Podcasts nebo Soundtier).
Líbí se vám rozhovor v pořadu Na dřeň? Podpořit nás můžete zde.
Související články
Na dřeň s Josefem Trojanem: Jediná možnost, jak z toho ven, je být dobrým člověkem.
Zatímco při televizních rozhovorech může působit sebevědomě a extrovertně, ve skutečnosti je herec Josef Trojan melancholický a přemýšlivý typ. Alespoň to o sobě říká. O tom, proč se snaží být dobrým člověkem, proč se rozhodl v 18 letech skončit se školou a živit se nejen herectvím, ale třeba úklidem v psychiatrické léčebně, ale také o jeho rodičích Kláře a Ivanovi, krásách i těžkostech herectví a vůli, kterou člověk musí mít, když je na volné noze.
Na dřeň s redaktory: Spadla jsem a klepala se. Prostě jsem věděla, že je to On.
„Chtěla bych udělat díl o našich transcendentálních zážitcích.“ Takhle nešikovně jsem svým kolegům v podcastu Na dřeň předestřela svůj nápad udělat díl o našich duchovních zážitcích a věcech mezi "nebem a zemí".
Na dřeň s Erikem Taberym: „Člověk si uvědomí, jak je to všechno strašně křehké“
Sešli jsme se den před úterým 10. března, dnem, kdy vláda v Česku oznámila, že zavírá školy a akce nad 100 lidí. Koronavirus tak do našeho rozhovoru ještě nezasáhnul. Naštěstí - nejsem si jistá, jestli by si Erik Tabery, šéfredaktor časopisu Respekt, ještě na povídání o jiných věcech našel ani ne tak čas, ale spíš myšlenkovou kapacitu. Tabery žije pro svou práci, k rozhovoru jsem si ho ale pozvala kvůli tomu, co mu mnoho let jeho psaní a všechny ostatní činnosti hodně komplikovalo – zdravotní problémy, o kterých promluvil až nyní, kdy se jich po dvaceti letech zbavil.
Na dřeň s Janou Sladkou Ševčíkovou: Usínala jsem s tím, že už to nikdy neudělám
Hromady jídla, ze kterého by se vám normálně udělalo špatně a potom zvracení, které si sami přivodíte – to je ve velké zkratce bulimie, nemoc, která může končit smrtí. Příběh Jany Sladké Ševčíkové má naštěstí happyend, o dvanáctileté zkušenosti s poruchou příjmu potravy dnes už jen vypráví. O tom, že žít s bulimií není žádný med, ale že se s ní i přesto dá vypořádat, bude další díl pořadu Na dřeň.
Na dřeň s Anetou Vidurovou: Věděla jsem, že tu s ním chci být, dokud to půjde
Aneta Vidurová je hostem dalšího dílu Na dřeň. Ten má tentokrát dva díly. V prvním se zaměříme na její rozhodnutí si vzít za manžela Michala, který trpí svalovou dystrofií. Druhý, který naladíte pouze na podcastech, se týká intimního života manželů. Poslouchejte ve čtvrtek 27. prosince v 16 hodin na Radiu Proglas.
Na dřeň s Boženou Havlovou a Radovanem Voříškem: Ďábel je rozzuřený pes na řetězu
Vidět působení zla v práci s drogově závislými nebo lidmi ve věznicích zřejmě není těžké. Co ale když toto zlo „ožije“ přímo před vámi a třeba vás i osloví?
