Hermeneutika mystéria – 7. díl

Hermeneutika mystéria – 7. díl

Pořad v souvislostech


Hermeneutika mystéria
Audioarchiv

Vzdělávacím cyklem provází prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. V sedmém pořadu se věnuje Tradici, jak ji definuje dogmatická konstituce 2. vatikánského koncilu Dei verbum. 

Auditus fidei  - Tradice

Průzkum dějin dogmatu slouží k tomu, aby si student uvědomil své místo v historickém procesu předávání radostné zvěsti. Proto se někdy tato metoda, navrhovaná koncilními otci v Optatam totius, nazývá genetická. První osou teologické práce je propojování minulosti a současnosti. Nejde přitom pouze o věrnost věroučným výrokům, nýbrž především o diachronní rozměr společenství církve. Není to jen pročítání pramenů. Při zkoumání jednotlivých vyjádření především učitelského úřadu církve, církevních otců a také děl velikánů křesťanského myšlení je nutno prověřovat (verifikovat či falzifikovat) vztah těchto výroků či systémů myšlení k původnímu kérygmatu, které představuje základní normu.

auditus fidei  tedy musíme počítat s širokou škálou interpretačních přístupů a se střety mezi jednotlivými interpretacemi. Navíc bude platit, že i zde se bude projevovat vedle deduktivního rovněž induktivní moment. Každá doba bude totiž vnímat nejen Písmo, ale také výroky dosvědčující živou přítomnost apoštolské tradice z určitého specifického hlediska. K tomu je třeba připočíst proměňující se pojímání hermeneutiky, nové kritické metody zkoumání textů a jiné akcenty a zájmy dané epochy či kultury příslušného místa.  Například nové vnímání ekumenismu v křesťanské teologii výrazně proměnilo kritický pohled na odkazy minulosti. Auditus fidei proto nebude nikdy definitivně hotovou záležitostí.

V dogmatické konstitutci 2. vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei verbum se hovoří o třech prvcích, které spolu těsně souvisejí: o apoštolské tradici, Písmu a magisteriu.

Posvátná – apoštolská tradice

Podle Dei verbum jsou Písmo a tradice dva stejně důstojné způsoby předávání Božího zjevení.

Apoštolská tradice a různé druhy ekleziálních tradic

S pojmem tradice se setkáváme už v dílech církevních otců prvních staletí. Reformátoři chtěli později církev navrátit k původnímu evangelnímu výrazu, a proto podrobili pojem tradice velmi ostré kritice. Je však třeba přiznat, že Martin Luther neodmítal tradici jako celek, nýbrž pouze ty lidské tradice, které neměly podle jeho názoru nic společného s Písmem.

Spor o pojetí tradice je tudíž nevyhnutelně sporem o identitu církevního společenství.

Církevní otcové na Tridentském koncilu v 16. století hovořili o „tradicích“ v množném čísle. V Dekretu o vyznání víry ze 4. února 1546 nacházíme kapitolu O tom, jak je třeba přijímat posvátné knihy a tradice. Po Tridentském koncilu však v povědomí teologické veřejnosti převládl dojem, jakoby Písmo neobsahovalo celé zjevení a jako by jeho určitá nespecifikovaná část k nám dospívala prostřednictvím řečených tradic. Koncilní text však umožňoval vnímat problematiku zároveň tak, že celé zjevení je v zásadě obsaženo v Písmu, zatímco množství tradic představuje jen jiný prostředek předávání téhož zjevení.

Chceme-li porozumět 2. kapitole dogmatické konstituce Dei verbum, musíme mít na paměti, že koncilní otcové byli představiteli dvou právě zmíněných koncepcí. Otázku obsahového přesahu apoštolské tradice vzhledem k obsahu Písma nechali v zásadě otevřenou. Důležité ale je, že hovořili poprvé v dějinách magisteria o „tradici“ v jednotném čísle a že ji nevnímali pouze jako intelektuální informaci. Také jasně vyslovili požadavek, aby byly jasněji odlišeny ekleziální tradice od tradice apoštolské, což se pojmově do znění Dei verbum bohužel nepromítlo.

Apoštolskou tradici nelze jen tak odtrhnout od tradic ekleziálních, protože jedině jejich prostřednictvím se ta první vyjadřuje a zpřítomňuje v konkrétních dějinných situacích. To jsou  ekleziální tradice s apoštolskou tradicí související. Například: slavení eucharistie je jednoznačně apoštolská tradice. Konkrétní liturgické formy slavení jsou pak proměnlivé ekleziální tradice.

Jsou tu ale také ekleziální tradice, které nesouvisejí s apoštolskou tradicí nebo jsou dokonce vzhledem k ní protikladné. Ty je třeba pokud možno eliminovat. Jako příklad můžeme uvést třeba různé praktiky blížící se pověře, pronásledování jinověrců, upalování těch, kdo byli označeni jako čarodějové atd.

Vždy je důležité přesné vymezení typu tradice, protože apoštolská tradice a ekleziální tradice s ní spjaté jako její inkulturace zajišťují diachronní jednotu společenství ve víře a identitu Božího lidu.

Pořady vzdělávacího cyklu Radia Proglas připravila v roce 2016 ve Studiu Kristián Praha Jana Beránková.