Moje utkaná cesta

K ručním pracem měla vztah odmalička. Dodnes má ve své dílně ve Vsetíně na památku dřevěnou židličku, kterou vyrobil její dědeček. A babička ji hodně naučila a také jí vyprávěla – o tom, jak to na Valašsku bylo kdysi, o tradicích, o úctě k práci předků. 

Působí jako vychovatelka ve školní družině a dětem se snaží bezmála třicet let předat chuť tvořit a vyrábět vlastníma rukama – ať už v keramické dílně, kterou ve škole vede, nebo v rámci kreativních aktivit odpoledních programů.

Ke tkaní se dostala v roce 2005, kdy si pořídila svůj první stav. Tkané koberce znala z dětství, ale chtěla vyzkoušet své barevné kombinace, své výtvarné realizace. Tkaní plátnové vazby ji tak pohltilo, že už těch stavů má doma patnáct. Každý z nich má jinou historii, jinou možnost stanovit šířku koberce a každý se hodí pro trochu jinou práci, nebo třeba pro kurzy, které Petra Pilná vede. A v dílně a skladech čeká neuvěřitelné množství materiálu – klubek stočených z pláten vlastníma rukama poctivě nastříhaných, seřazených podle odstínů. "Když doma řeknu, že nemám materiál, tak se všichni chytají za hlavu," směje se Petra Pilná, která prostě chce být připravená – ať už si zákazník přeje do svého interiéru kobereček ostružinový, myslivecký, podzimní nebo masopustní. 

Dávat starým věcem novou podobu má pro Petru Pilnou hluboký význam: "Starý materiál není na vyhození. V dnešní době jsou lidi naučení spotřebovávat věci. Když nakupuji v 'sekáči' závěsy a bavlněná povlečení, mnohdy žasnu, že jsou to skoro nové věci. Dřív jsme měli děravé povlečení a teprve šlo na hadříky na nádobí nebo na prach a až potom se vyhodilo." 

Pořad připravila a moderuje Radka Rozkovcová (která během rozhovoru podle instruktáže utkala celé čtyři řady!). :-)