Hermeneutika mystéria – 13. díl

Hermeneutika mystéria – 13. díl

Pořad v souvislostech


Hermeneutika mystéria
Audioarchiv
15. května 2016 Hermeneutika mystéria Autor: Jana Beránková

V závěrečném díle vzdělávacího cyklu Hermeneutika mystéria dokončuje prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThDr. kapitolu o Intelellectus fidei  a celý cyklus uzavře. 

Poměr mezi systematickou teologií a spiritualitou, vztah dogmatiky k ostatním teologickým disciplínám

Nejdříve rekapitulace celého vzdělávacího cyklu:

Dogmatická teologie se neodděluje od spirituality, tedy od konkrétního prožívání mystéria, nebo od ostatních teologických disciplín, protože analogie víry se pochopitelně nelimituje pouze na souvislosti mezi jednotlivými pravdami víry, ale zasahuje rovněž do oblasti různých formálních přístupů k obsahu tajemství víry.

Jak je to obecně se vztahem mezi pravou křesťanskou praxí a ortodoxií, tedy pravověrnou naukou? Je evidentním, že křesťanská ortopraxe do určité míry předchází jako spiritualita ortodoxii, která není nic jiného než reflektované vyjádření obsahu předcházející ortopraxe. Kupříkladu: nejprve existuje živá víra v Ježíše Krista, Božího Syna, a v tajemství Nejsvětější Trojice, a teprve následně je toto prožívané a věřené tajemství důsledně reflektováno, ustaluje se  příslušná pomocná terminologie, objevují se regulující prohlášení magisteria.

Cílem teoretických výroků však není nic jiného než následná praxe každodennního života. Ortopraxe tedy představuje nevyhnutelně nejširší a základní existenciální kontext každé věroučné formulace, takže to,  co platí v teorii hermeneutického kruhu o vzájemném objasňování textu a kontextu, dedukce a indukce, musí platit i v případě vztahu mezi ortodoxií a ortopraxí.

Vzájemné ovlivňování ortopraxe a ortodoxie představuje oscilaci:

1.) pravé prožívání tajemství víry (původní ortopraxe)

2.) reflexe a autentické slovní vyjádření (ortodoxie), které se stává

3.) kritériem budoucího prožívání tajemství víry (budoucí ortopraxe).

Představme si to vše jako kruhové schéma., které je třeba doplnit o skutečnost, že mezi dogmatickou teologií a spiritualitou bude zároveň existovat jakási perichoreze, která bude  na téměř totožné úrovni jako je vzájemné prostupování mezi jednotlivými pojednáními dogmatické teologie jako takové.

Nezapomínejme, že teologie bez spirituality je „mrtvá“, zatímco spiritualita bez teologické opory zase „slepá“ a neustále ohrožená neúměrným subjektivismem

i sektářskými tendencemi v uspořádání života společenství věřících.

Poněvadž privilegovanými svědky ortopraxe jsou světci, je zřejmý velmi úzký vztah mezi úsilím o proniknutí do hlubiny tajemství pravd víry a úsilím o osobní připodobnění se Kristu a Bohu.

Zmíněná skutečnost se promítá do oblasti magisteria tím, že kanonizace mají povahu definitivních pravd, jejichž jistota  pravdivosti se mimo jiné opírá o příslib neomylnosti církve jako celku v zásadních věcech víry a mravů a následně o privilegovaný projev neomylnosti v disciplinárně a z jistého hlediska i věroučně závazném prohlášení Petrova nástupce.  Základem papežova výroku však musí být vox populi, tedy primární projev přesvědčení církve.

A jaký je poměr mezi dogmatikou a ostatními teologickými disciplínami?