Na dřeň a příběhy při klinické smrti: Nedá se to slovy popsat
Druhý díl o tématu prožitky při klinické smrti, který volně navazuje na rozhovor s psycholožkou Margaretou Johnovou, přináší dva příběhy. Jaké to je, být v temném tunelu a vidět na jeho konci světlo? A pomůže tento zážitek zbavit se strachu ze smrti?
Hana vzpomíná na akutní operaci, kterou prodělala na začátku 90.let: „Podle lékařské zprávy jsem byla 12 minut bez srdečního tepu,“ popisuje. „Najednou jsem se ocitla v temném tunelu. Slyšela jsem překrásnou hudbu a bleděmodré zářící světlo, které neoslňovalo. Nedá se to slovy popsat,“ říká Hana.
Podle amerického psychiatra Raymonda Moodyho, který se těmto zážitkům věnuje od 70.let, prožívá každá osoba něco trochu jiného, všechny příběhy ale mají společné znaky. Právě tunel a krásné světlo, které neoslňuje, k nim patří.
„Jestli jsem v tom světle nehledala Boha?,“ říká Hana: „Ne – já jsem si byla jistá, že tam je. A že až tam přijdu, tak mě uvítá a řekne Ahoj, Hani."
Božena pracovala jako mladá zdravotní sestra na oddělení ARO (anesteziologie a resuscitace). Příběhů o temném tunelu a dalších prožitcích slyšela od pacientů mnoho. „Velmi živě si pamatuji jednoho pacienta, u kterého jsme v průběhu dvou let dělaly asi osm resuscitací,“ říká Božena. „Vyprávěl mi velmi barvitě o tom, co při těchto zástavách srdce viděl – tunel, světlo, krásnou hudbu, setkání se s lidmi, kteří už nežili, náhled na svůj život, různé časoprostorové orientace, které si ani nedokážeme představit,“ jmenuje Božena věci, které má i po 40 letech v čerstvé paměti. Sama potom o několik let později měla při nehodě se svým snoubencem zážitek sdílené smrti.
Poslechněte si nevšední vyprávění dvou žen ve čtvrtek 28. ledna 2021 v 16 hodin na Radiu Proglas, poté kdykoli v podcastových aplikacích.