Na dřeň s Laďkou Blažkovou: Nejsme ti, co nosí tepláky a slintaj si na triko. Krásná si připadám

3. června 2021 Na dřeň

Může si člověk připadat krásný a přitažlivý, i když jeho tělo vypadá od narození jinak než těla ostatních? A jak být v pohodě s tím, když člověk po třicítce ještě nemá životního partnera - a protože je na vozíku, znamená to, že zatím musí být závislý na pomoci rodičů nebo asistentů? Ladislava Blažková, mluvčí Ligy vozíčkářů, je na vozíku kvůli dětské mozkové obrně. Osobní rozhovor o životě ženy na vozíku s ní vede Alžběta Havlová.

„Moje tělo je jiné – třeba moje ruka. Kvůli spasmám, které v ní mám. Taky mám po operaci z dětství spoustu jizev,“ říká Laďka, která na vozík i přes pravidelné cvičení usedla hned v dětství. „Člověk by se měl mít rád, protože neexistuje nikdo jiný, s kým trávíš víc času, než sám se sebou. Takže nemít se rád mi nepřijde vůbec logické,“ odpovídá bez přemýšlení. Přesto člověka napadne srovnání s ostatními ženami. „Je to normální, že se vozíčkáři koukají po lidech, co chodí. I já jsem vždycky randila jenom se zdravými kluky – nepotřebuju žít ve čtyřech, stačí mi žít ve dvou,“ naráží na fakt, že dva partneři na vozíku k sobě budou vždy potřebovat asistenty. Jak se teď Laďka srovnává se životem single vozíčkářky, která je zatím závislá na pomoci rodičů? A má někdy obavy z budoucnosti?

Laďka vystudovala dvě vysoké školy, byla na misi v Africe i s kamarádkami na pouti do Santiaga de Compostela. „Nemám ráda, když se někdo na lidi s postižením dívá jako na chudáčky. Nemám těžší život,“ vysvětluje Laďka a dodává, že se svým hendikepem je většinou srovnaná. „Kdyby mě Bůh chtěl uzdravit, tak to dávno udělá. Ale zatím teda nechodím. Takže asi chce, abych si ten svůj hendikep tak nějak prožila,“ říká.

Rozhovor o sebepřijetí, i o tom, jakým chováním člověka na vozíku zaručeně urazíte, naladíte ve čtvrtek 3. června v 16 hodin. Poté kdykoli v podcastových aplikacích.

foto: Alžběta Havlová, Radio Proglas, 2021