Na dřeň s Laďkou Blažkovou: Nejsme ti, co nosí tepláky a slintaj si na triko. Krásná si připadám
Může si člověk připadat krásný a přitažlivý, i když jeho tělo vypadá od narození jinak než těla ostatních? A jak být v pohodě s tím, když člověk po třicítce ještě nemá životního partnera - a protože je na vozíku, znamená to, že zatím musí být závislý na pomoci rodičů nebo asistentů? Ladislava Blažková, mluvčí Ligy vozíčkářů, je na vozíku kvůli dětské mozkové obrně. Osobní rozhovor o životě ženy na vozíku s ní vede Alžběta Havlová.
„Moje tělo je jiné – třeba moje ruka. Kvůli spasmám, které v ní mám. Taky mám po operaci z dětství spoustu jizev,“ říká Laďka, která na vozík i přes pravidelné cvičení usedla hned v dětství. „Člověk by se měl mít rád, protože neexistuje nikdo jiný, s kým trávíš víc času, než sám se sebou. Takže nemít se rád mi nepřijde vůbec logické,“ odpovídá bez přemýšlení. Přesto člověka napadne srovnání s ostatními ženami. „Je to normální, že se vozíčkáři koukají po lidech, co chodí. I já jsem vždycky randila jenom se zdravými kluky – nepotřebuju žít ve čtyřech, stačí mi žít ve dvou,“ naráží na fakt, že dva partneři na vozíku k sobě budou vždy potřebovat asistenty. Jak se teď Laďka srovnává se životem single vozíčkářky, která je zatím závislá na pomoci rodičů? A má někdy obavy z budoucnosti?
Laďka vystudovala dvě vysoké školy, byla na misi v Africe i s kamarádkami na pouti do Santiaga de Compostela. „Nemám ráda, když se někdo na lidi s postižením dívá jako na chudáčky. Nemám těžší život,“ vysvětluje Laďka a dodává, že se svým hendikepem je většinou srovnaná. „Kdyby mě Bůh chtěl uzdravit, tak to dávno udělá. Ale zatím teda nechodím. Takže asi chce, abych si ten svůj hendikep tak nějak prožila,“ říká.
Rozhovor o sebepřijetí, i o tom, jakým chováním člověka na vozíku zaručeně urazíte, naladíte ve čtvrtek 3. června v 16 hodin. Poté kdykoli v podcastových aplikacích.
foto: Alžběta Havlová, Radio Proglas, 2021
Související články
Na dřeň a nový seriál: Rodina bez filtru
Pět příběhů, pět lidí, kteří “nezapadají”. Nový listopadový seriál přináší témata, která se týkají rodiny a lidských vztahů, ale vymykají se pojmu tradiční křesťanská rodina. Rozvod, neplodnost, nevěra, ale také pěstounství a život člověka, který je (nedobrovolně) single.
S manželi Habáňovými o rakovině: Měla jsem už pro Radka vyhlídlou jinou holku
Radek i Helena Habáňovi si prošli stejnou nemocí – rakovinou. Radek se dobré výsledky z roční léčby dozvěděl před několika týdny, Helča rakovinu měla před třinácti lety. Rozhovor o tom, co je tato nemoc naučila, jak ovlivnila jejich partnerství, i o těžkých momentech, které během léčby přišly.
Jan Čenský: Potlesk je pro herce dopingem. Chybí mi kontakt s diváky
Herec, dabér a moderátor Jan Čenský dnes navštívil pořad Dopoledne s Proglasem. Mimo jiné potvrdil, že ho dodnes mnozí milovníci pohádek oslovují princi. S Kateřinou Rózsovou mluvil o svých zážitcích před kamerou, podpisu petice Několik vět a také respektu mezi hereckými generacemi.
Na dřeň se Stanislavem Balíkem: Není jedno, co si myslíme a jak žijeme
Vedoucí pozice mu dělají dobře, i když přiznává, že jsou občas svůdné. Důraz ve výchově studentů i mladých skautských vedoucích klade hlavně na laskavost a důslednost, snaží se u nich hledat nadšení a nadání, zároveň ale dodává, že za rozvoj svých hřiven je zodpovědný každý sám. O vedoucích pozicích, výchově i výzvách pro dnešní mladé lidi mluvíme v novém dílu pořadu Na dřeň se Stanislavem Balíkem.
Na dřeň s Bárou Hrzánovou: Bez víry není vnitřní svoboda
Herečku a zpěvačku Barboru Hrzánovou jsem poprvé viděla už jako malá na představení Hrdý Budžes, které se mi nikdy neomrzí. Po několika letech jsem se s ní setkala na demonstracích, kde mě zaujal její zápal pro spravedlnost a morálku. Ale taky mě překvapilo, že se jako herečka, zvyklá vystupovat před tisíci lidí, zdráhala na závěr protestu zazpívat českou státní hymnu. Nejsou to totiž jen noty a slova, jak sama říká. S vnitřní svobodou také úzce souvisí její cesta víry, která byla pestrá a nakonec ji dovedla zpět ke křesťanství.
Na dřeň s Michaelou o přímluvné modlitbě: Terapie má své limity, Bůh ne
Mít se rád, žít bez lží o sobě samém a zbavit se trápení i traumat, která v sobě nosíme. I toto může být výsledek přímluvné modlitby. Michaela se této modlitbě věnuje několik let, pomohla už desítkám lidí. O modlitbě, která může mít větší sílu, než si myslíme, o zázracích, které se během ní dějí, ale i o zlu, které občas může vylézt na povrch.
Na dřeň s Eliškou Podzimkovou: Dokresluju realitu, chybí mi v ní hravost
Elišku Podzimkovou jde jen těžko zařadit do nějaké pracovní škatulky. Obzvlášť, když se tomu sama vyhýbá. Já bych ji nejspíš označila jedním slovem: umělkyně. Je ilustrátorkou, grafičkou a fotografkou na volné noze. Ve svých devětadvaceti letech má za sebou už mnoho úspěchů a zážitků, ale také rakovinu, která jí byla diagnostikována v šestnácti letech.
Na dřeň s manželi Poláškovými: Doma vidím anděly, ale i špinavý hrnce a pokaděný plínky
Josefa Poláška známe především jako divadelního a filmového herce. Se svou ženou Míšou, která je varhanice, mají tři děti. Je vůbec reálné skloubit herectví a rodinu? Co přináší do jejich manželství víra? A jak přijali nemoc nejmladší dcerky?
