Závislost na pornografii – je to vůbec možné? I tímto se zabývá další díl pořadu Na dřeň, jehož hostem je Pete Lupton. Tento mladý muž se netají s tím, že sám musel právě závislost na sledování porna několik let řešit.
A jeho zkušenost ho přiměla k tomu, že později založil spolek Ne pornu. O pornu, masturbaci či pornoprůmyslu si s ním povídá Alžběta Havlová.
„Byly dny, kdy jsem porno sledoval dvě tři hodiny v kuse,“ říká otevřeně Pete Lupton o době své největší závislosti. Dodává, že u závislostí je normální, že se stupňuje – buď frekvence, nebo její forma. Uživatel tak buď navštěvuje pornografické stránky stále častěji, nebo vyhledává tvrdší obsah. „U mě naštěstí hrálo roli to, že jsem v 11 letech začínal na časopisech a v 16 letech jsem už začal svůj problém pomalu řešit, takže jsem se nedostal k tvrdším praktikám jako je třeba BDSM,“ popisuje Pete.
Jak se se svou závislostí vypořádal? A ovlivnila nějak jeho aktuální sexuální život?
„S manželkou jsme si asi dva roky po svatbě přiznali, že jsme oba na pornografii závislí,“ vyvrací Pete domněnku, že by s pornem měli problém pouze muži. „Tohle považuju za moment zlomu. Člověk na ten problém najednou nebyl sám,“ říká upřímně mladý muž.
Právě doprovázení a jistotu, že na to člověk není sám, nabízí spolek Ne pornu, který poté, co se se svou závislostí vypořádal, Pete Lupton založil.
Poslechněte si otevřený rozhovor s Petem, kde se slovo porno či masturbace objeví v téměř každé otázce či odpovědi, ve čtvrtek 7. května v 16 hodin na vlnách Proglasu nebo potom kdykoliv v podcastových aplikacích (Spotify,Google Podcasts,Apple Podcasts nebo Soundtier).
V podcastech také naleznete malý bonus - anketu mezi zaměstnanci Proglasu na téma "Jakým způsobem pornografie ovlivnila váš život?"
Líbí se vám rozhovor v pořadu Na dřeň? Podpořit nás můžete zde.
Na ekumenické sociální síti signály.cz dnes začaly nominace do ankety Signály Awards 2020. Anketa se letos rozšířila o dvě nové kategorie. Kromě blogu lidé mohou hlasovat i o nejlepší instagramový a youtubový účet, který šíří křesťanské hodnoty. Svůj oblíbený blog nebo účet může nominovat každý zájemce prostřednictvím vložení webové adresy do anketního formuláře.
Už od malička miluju sport, a tak byl kanál ČT4 mým nejvyhledávanějším televizním programem. Vždy jsem zpozorněla, když se na obrazovce objevila Barbora Černošková, která byla dlouho dobou jedinou ženou ve studiu.
Zatímco při televizních rozhovorech může působit sebevědomě a extrovertně, ve skutečnosti je herec Josef Trojan melancholický a přemýšlivý typ. Alespoň to o sobě říká. O tom, proč se snaží být dobrým člověkem, proč se rozhodl v 18 letech skončit se školou a živit se nejen herectvím, ale třeba úklidem v psychiatrické léčebně, ale také o jeho rodičích Kláře a Ivanovi, krásách i těžkostech herectví a vůli, kterou člověk musí mít, když je na volné noze.
Pozvat si do pořadu určeného primárně přemýšlivým vysokoškolákům ženu, která vyhrála soutěž amatérských cukrářů a pekařů na obrazovkách České televize, se může zdát jako naprostá absence zdravého úsudku a kvalitní inspirace. To by byl ale opravdu velmi rychlý soud mimořádně zajímavé ženy, která v dalším dílu pořadu Na dřeň nejen že dává nahlédnout do zákulisí televizní soutěže, ale především nabízí pohled zkušené matky, manželky, vytrvalé studentky a poctivé právničky na mnohá témata, která se dotýkají nás všech každý den.
Poslední týdny s Barborou úzce spolupracuji. A když sleduji, že se zároveň s enormním nasazením v pomoci potřebných snaží ochránit i další dobrovolníky, nutí jim odpočinek a připomíná základní pravidla psychohygieny, nemůžu se ptát jinak, než: jak to ta ženská stíhá? Jak se dá dobrovolničit v tak velké míře a nezbláznit se z toho?
„Chtěla bych udělat díl o našich transcendentálních zážitcích.“ Takhle nešikovně jsem svým kolegům v podcastu Na dřeň předestřela svůj nápad udělat díl o našich duchovních zážitcích a věcech mezi "nebem a zemí".
Taky to znáte? Ráno vstanete a jako první zkontrolujete svůj mobil. Vidíte sociální sítě dřív než kartáček nebo ranní kávu. Přerušujete konverzaci s druhými lidmi, abyste zkontrolovali e-maily nebo sociální sítě.
Když Karolína Nyitrayová vstupovala na 14 dní do ticha a samoty v indickém klášteře, ještě nevěděla, jak se jí tato zkušenost to bude v následujících týdnech hodit. Když potom z kláštera vyšla, svět vypadal úplně jinak – vir COVID-19 změnil životy lidí na celém světě. Všichni jsme nyní nuceni trávit mnohem víc času sami, bez každodenních rozptýlení, jsme nuceni zpomalit. K čemu může být dobré být sám se svými myšlenkami? A co dělat, když nás přepadne úzkost a strach?
Hromady jídla, ze kterého by se vám normálně udělalo špatně a potom zvracení, které si sami přivodíte – to je ve velké zkratce bulimie, nemoc, která může končit smrtí. Příběh Jany Sladké Ševčíkové má naštěstí happyend, o dvanáctileté zkušenosti s poruchou příjmu potravy dnes už jen vypráví. O tom, že žít s bulimií není žádný med, ale že se s ní i přesto dá vypořádat, bude další díl pořadu Na dřeň.
Aneta Vidurová je hostem dalšího dílu Na dřeň. Ten má tentokrát dva díly. V prvním se zaměříme na její rozhodnutí si vzít za manžela Michala, který trpí svalovou dystrofií.Druhý, který naladíte pouze na podcastech, se týká intimního života manželů. Poslouchejte ve čtvrtek 27. prosince v 16 hodin na Radiu Proglas.
Vidět působení zla v práci s drogově závislými nebo lidmi ve věznicích zřejmě není těžké. Co ale když toto zlo „ožije“ přímo před vámi a třeba vás i osloví?
S Jiřím Kylarem, obětí sexuálního zneužívání, a Martinou Vintrovou, církevní soudkyní, vede redaktorka debatu o tom, kam až může naše křesťanská snaha a dobrá vůle daleko dojít, jak naučit děti i dospělé nastavit si hranice, jak se naučit říkat NE a jaký je rozdíl mezi slepou poslušností a zdravým sebevědomím. Inspirativní povídání nejen o „katolických pastech“, které může být užitečné pro mnohé z nás, zazní tento čtvrtek v pořadu Na dřeň.