Alžběta Vašků už půl roku obývá klášter Milosrdných sester sv. Kříže v Kroměříži. Chystá se na život sestry sv. Kříže a píše o tom internetový deník, ve kterém odkrývá nejen život za zdmi kláštera, ale také své pocity a myšlenky.
„S odchodem do kláštera jsem musela dát sbohem spoustě věcí. Chybí mi, že nemůžu jít, kdy chci, s kým chci a kam chci. Chybí mi také prostor pro psaní, pro cestování. Tohle všechno jsem automaticky opustila,“ vypráví Alžběta, která v létě úspěšně zakončila magisterské studium Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a místo toho, aby se vydala učit, mohla konečně nastoupit natrvalo na místo, ve kterém toužila žít už šest let.
Kamarádi a známí se jí prý často ptají, jestli ji klášter příliš neomezuje, když teď nemůže jen podle sebe rozhodovat o tom, kdy a kam půjde nebo co bude dělat. „Necítím to tak, že by mi to vzalo kousek svobody. Kdyby mi to všechno zůstalo, byla bych ochuzená o mnohé ještě mnohem krásnější, co mám teď.“
Až ji život v klášteře zevšední, ráda by objevila krásu ve všednodennosti. Z jejího hlasu nejsou cítit pochyby, i když sama přiznává, že je má. Dodává ale, že hluboko pod nimi cítí hlavně pokoj.
Jak se mladá žena rozhodne pro život v klášteře? Co jí dává a bere? A co se děje při vstupu do kláštera s ambicemi?
Nejen to se dozvíte při poslechu nového dílu pořadu Na dřeň. Odpovědi na otázky Ondřeje Havlíčka poslouchejte ve čtvrtek 25. března od 16:00 nebo v sobotu 27. března od 16:55 na Proglasu. Kdykoliv potom také ve všech podcastových aplikacích.
Portréty politických vězňů, které pronásledoval komunistický režim pro jejich víru a životní hodnoty, jsou do příští neděle 15. srpna k vidění v sídle Senátu. Výstava předkládá sérii portrétů tváří vězňů z řad biskupů, řeholníků a řeholnic, ale i laiků. Byli vylhaně souzeni, prošli dlouholetým vězněním a perzekucí. Tváře muklovského Vatikánu jsou projektem malířky Claudi Ondok, vlastním jménem Barbory Pavelkové, rozené Petrzikové.
Novým opatem želivského kláštera premonstrátů se stal jeho dosavadní převor Tadeáš Róbert Spišák. Nastoupil po opatu Jáchymu Šimkovi, kterému letos skončilo funkční období. Pater Spišák se narodil v roce 1982 ve slovenských Košicích. Slavné sliby složil v premonstrátském řádu před dvanácti lety, kdy přijal také kněžské svěcení. Poté působil jako farní vikář v Želivi a Humpolci a také pracoval jako kaplan pro mládež humpoleckého vikariátu. Na Proglasu s ním hovořila Alena Šedivá.
Cítí nedůvěru a příliš velký důraz na vnější formy, občas mají pocit, že si sami o sobě nemůžou rozhodovat. Jedním dechem ale dodávají, že chyby jsou systémové a jejich představení i oni sami se s tím snaží něco udělat. O problémech českých kněžských seminářů, podobě kněžství ve 21. století i vizích do budoucna mluví studenti kněžského semináře Jan Hála a Matěj Jirsa, své postřehy připojuje také Jan Pavlíček, který byl na kněze vysvěcený před rokem a půl.
Čekání na Godota – tak se jmenuje blog, který píše mladá psycholožka Jana. Podobně nekonečné je totiž její čekání na to, až otěhotní. S manželem se o dítě snaží téměř čtyři roky, zatím neúspěšně. Co prožívá žena, která si od dětství nepřála nic jiného, než se stát maminkou? A jak neplodnost ovlivní partnerství a sexualitu? I o tom bude druhý díl seriálu Rodina bez filtru, který má tentokrát i bonusový díl.
Co mám vlastně v životě dělat? Tuto otázku si často pokládají jak mladí, tak životem zkušení lidé. Dobře si zvolit školu a povolání, životního partnera, místo k životu... O tom, jak se naučit dobře rozhodnout a taky jak porozumět, co je vlastně pro mě v životě nejlepší, si povídají redaktoři pořadu Na dřeň.
S vystudovaným jaderným fyzikem, bývalým katolickým knězem a současným kazatelem Církve bratrské v Českém Těšíně o jeho životních zvratech, rozdílech a spojitostech mezi křesťanskými církvemi i o tom, zda má smysl směřovat k jejich sjednocení.
Může si člověk připadat krásný a přitažlivý, i když jeho tělo vypadá od narození jinak než těla ostatních? A jak být v pohodě s tím, když člověk po třicítce ještě nemá životního partnera - a protože je na vozíku, znamená to, že zatím musí být závislý na pomoci rodičů nebo asistentů? Ladislava Blažková, mluvčí Ligy vozíčkářů, je na vozíku kvůli dětské mozkové obrně. Osobní rozhovor o životě ženy na vozíku s ní vede Alžběta Havlová.
Producentka a režisérka Kamila Zlatušková má pestrý nejen život pracovní, ale i ten rodinný. S příchodem prvního syna na vlastní kůži poznala, jak je někdy těžké tyto dva světy kloubit. Rozhovor o tom, jaké to je, když na rodičovské dovolené zůstane s dítětem otec, o výchově dětí, ale i tom, jak se žije v temperamentním manželství.
Kateřina a Daniel - dva mladí lidé, dva různé příběhy. Pojí je ale zkušenost s přímluvnou modlitbou. Pomoc se rozhodli vyhledat ve chvíli, kdy nevěděli, jak si s určitým problémem poradit. Dan díky modlitbě znovu prožil momenty z dětství, ve kterých se cítil osamělý a nejistý, a vrátilo mu to chybějící sebevědomí. Katka zase pochopila, že díky složitému vztahu s otcem opakovaně vyhledává ty nesprávné muže.
Vězeňské prostředí působí na většinu lidí deprimujícím dojmem. Jak ho ale vnímá člověk, pro nějž je setkávání s vězni každodenní realitou? Otto Broch je trvalý jáhen, dlouhá léta působil jako kaplan v olomoucké vazební věznici a před nedávnem se stal hlavním kaplanem Vězeňské služby České Republiky. Rozhovor o tom, zda-li je těžké vězně vnitřně nesoudit, o křehkosti vztahu mezi kaplanem a odsouzeným, ale i o radosti a pokoji.
Arcibiskup Charles Daniel Balvo, apoštolský nuncius v České republice, byl mimořádným hostem Dopoledne s Proglasem na Zelený čtvrtek. Společně jsme přemýšleli o nadcházejících svátcích.
Josefa Poláška známe především jako divadelního a filmového herce. Se svou ženou Míšou, která je varhanice, mají tři děti. Je vůbec reálné skloubit herectví a rodinu? Co přináší do jejich manželství víra? A jak přijali nemoc nejmladší dcerky?
Začínala jako pekařka, dnes je z ní advokátka se zkušeností s pozicí děkanky Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Je známá jako energická žena, často a ráda se směje. Zápal, se kterým mluví o právu a spravedlnosti, o svých studentech nebo o Bohu, by jí mohl leckdo závidět. Hostem pořadu Na dřeň byla profesorka Markéta Selucká.
Některá místa a prostředí si jako lidé, a o to více možná jako křesťané, idealizujeme. Snad i proto nás potom může překvapit fakt, že šikana, ponižování podřízených nebo manipulace nejsou vyhrazeny jen školním třídám nebo světským pracovištím. Naopak – rozhodně se nevyhýbají třeba ani řeholním řádům.
Josefa Suchára, neratovského faráře, zná díky komunitě v horské vesničce Neratov spoustu lidí jako přátelského a schopného kněze, pro kterého nic není problém, a který má vášeň pro traktory. Cítí se ale někdy Josef i přes čilý komunitní život jako kněz sám? A co je podle něj na celibátu nejtěžší? "Povolání ke kněžství je jedna věc, povolání k celibátu věc druhá," říká. Otevřený rozhovor o úskalích kněžské služby, samotě, ale také třeba o tom, jestli jde s Bohem uzavřít smlouva a proč bychom si věci měli přát.
Zatímco při televizních rozhovorech může působit sebevědomě a extrovertně, ve skutečnosti je herec Josef Trojan melancholický a přemýšlivý typ. Alespoň to o sobě říká. O tom, proč se snaží být dobrým člověkem, proč se rozhodl v 18 letech skončit se školou a živit se nejen herectvím, ale třeba úklidem v psychiatrické léčebně, ale také o jeho rodičích Kláře a Ivanovi, krásách i těžkostech herectví a vůli, kterou člověk musí mít, když je na volné noze.